Běž pryč!

Řekla jsem: "Prosím, neříkej mi `Káčo`, nemám to ráda."
Řekla jsem podruhé: "Prosím, neříkej mi `Káčo`, vadí mi to."
Řekla jsem potřetí: "Nelíbí se mi, když mi říkáš `Káčo`."
Počtvrté jsem řekla: "Au."
Popáté: "Zraňuje mě, když mi říkáš `Káčo`."

Dívám se na řádky výše, přemýšlím. Co je nesrozumitelného na tom, když požádám jiného člověka, aby mě neoslovoval formou jména, která se mi nelíbí, je nepříjemná, považuji ji za hanlivou?
Vyjádřila jsem se záhadně?
Vyjádřila jsem se nejasně?
Nemám ten pocit.
S každým tímto oslovením jsem si připadala, že mi zaráží hřebík dovnitř hrudi. Do srdce. Bolelo to fyzicky. Bolelo to v hlavě. Stále jsem přemýšlela, proč má zapotřebí mi říkat zrovna takto?

Pak mi najednou přestal odpovídat. Po několika týdnech přišla otázka:
Žiješ?
A proč jsi mi přestala odpovídat?

Já si pamatuju, že přestal odpovídat on.

Když jsem řekla, že nemám v oblibě jednoho slovenského zpěváka, začal mi posílat odkazy na jeho písně.

A tak si říkám: když ten člověk není schopen respektovat takové drobnosti, jak by se asi choval později? Chci kamaráda, který do mě stále ryje, není schopen porozumění a dělá mi naschvály? To je šikana a ne kamarádství.
Dospěla jsem k závěru, že nechci mít ve své blízkosti takového člověka. Ale trvalo mi to dlouho. To dospívání. Moc dlouho. Tak dlouho, že mi sebralo moc energie a že chci jen odpočívat. Odpočívat tak, abych se stala trávou a kamením a zemí...

Takže ahoj, člověče, co mi ubližuješ, nechci tě za kamaráda, běž pryč a už mi nepiš. Mína tě ani nemá ráda.