Je 18 minut po půlnoci, venku voní mokrý teplý vzduch a připomíná mi, že zase nespím. Že zase nemůžu usnout, protože prostě moje tělo nechce. Nemá zájem mít zavřené oči, když ta vlahost proniká tichou tmou a dosedá mi na ruce, na klávesnici, na oči i pomalu se propíjí do nosu, pusy i plic.
V té tichosti nacházím uklidnění, Mína jen leží a odpočívá, nemá zájem se s kýmkoliv družit. Nemá zájem se přizpůsobovat a hledat stále cestičky, jak být jinak barevná, mít jinou srst, mít jiné oči. Jak být hodnější a lepší a znát víc a víc věcí... K čemu. Vždyť krása života je v tuhle chvíli ztělesněná v molekulách deštivého teploučkého vánku, který jí ovívá čumáček. Kde jinde by si odpočinula líp než teď a tady. Po půlnoci, ve tmě, v tichu...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat