Stres

Seděla jsem na hodině účetnictví. Pozornost jsem udržela asi 53 minut a pak už jsem jen projížděla facebook, posílala fotky morčat a králíčků a řešila, kde které morče zase zachráním. Po 42 minutách tady toho jsem usoudila, že je zbytečné v lavici sedět dalších 6 hodin a vyšla ven. Najednou jsem nebyla tak unavená, líp se mi dýchalo. A pak jsem se rozhodla přerušit studium. Vím, že už tam nenastoupím. Není to o tom, že bych se nemohla naučit účtovat. Účtování je úplně snadné, má to svoji logiku a něco si musím zapamatovat, to je ok, ale, ta škola mě tak vysává, ten stres ze zkoušek, že mi zase budou skákat do řeči, že musím psát bakalářku na téma, které mě vůbec nebaví, je silnější a silnější. Tak jsem s tím práskla. A ani nepůjdu nakonec dělat zkoušky na knihovnici. Nemám vůbec chuť chodit do školy. Po ní jsem pokaždé přišla domů a jenom spala a spala a spala. A já chci i chodit ven. Na bylinky, sbírám je. Pro trávu králíčkům a morčátkům. A taky jsem pořídila Anežce křečka. Pojmenovali jsme ho Vilhelm. Vilhelm fon Metalhamster. Vilík je zvědavý a vůbec se nebojí. A je s ním sranda a není z něj stres. A v práci taky nemám stres. V klidu sedím za svým knihovnickým stolem a lidem dělám radost, protože si půjčují knížky, které čtou rádi. A já jim pomáhám. Knížky jsou moje příběhy, je to můj svět, je mi v nich dobře, jsem s nimi doma. Jsem tam, kam patřím.