Mína se krčila v rohu a nejistota v ní narůstala jako bílé kypící želé. Všechno bylo bílé a nejisté, všechno bylo vratké.
Dnes ráno se ke mně tulila, ležela schoulená v klubíčku na mém hrudníku, schovávala čumáček a oči, aby nebyla vidět její nejistota, trápení, bolest a poznání. Vlastně jsme se k sobě choulily obě, ležela jsem v posteli v klubíčku a Mína v ještě menším klubíčku v tom mém. Jako vajíčko. Chtělo se jí plakat, ale jak známo, vačice nepláčou.
Tak se choulila tiskla a snažila se vypadat co nejmenší.
Míno, Míno...
Kolik toho ještě musíš zvládnout, kolikrát ti bude ublíženo, kolikrát se budeš takhle trápit?
Ani jedné z nás se nechtělo z postele, z vyhřátého bezpečného klubíčka, kam nikdo další nepatří.
Uvaříme si kakao?
Bude jako malé horké klubíčko, které vypijeme a bude nás zahřívat.
Míno, dáš si kakao?
Zvedla čumáček a smutně koukala, dá si kakao. Kakao je lék na kdejaký smutek
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat