A mně všechno padá z ruk a jsem roztržitá, že jsem zapomněla i peníze na autobus. A teprve uvnitř jsem si uvědomila, že mi propadla lítačka a že si musím koupit novou. Na kartě ale nějaké peníze byly. Naštěstí.
Taky jsem jela do práce brzo. Měli mi dnes sešroubovat regály, ale nikdo nedorazil. Proč se vlastně divím?
Ani jsem na to neměla náladu. Lidí přišlo málo, i to bylo dobře... Pořád myslím na Lindu, jedno kafe za druhým mizí z hrníčku, nejsem schopná pořádně mluvit. Jak hluboko se dostane takové zvířátko? Jak moc ho milujete a nedokážete se jen tak odpoutat od myšlenek na něj?
Regulérně truchlím.
Truchlení znám. Tak, sakra, s tím si přece poradím. Jenže to chce čas. Ach jo.
Otevřela jsem si víno, růžové, piju dvojku a zapálila jsem svíčku. Za Lindu.
A dnes se ničeho jiného nedočkáte, než vzpomínek na jedno vychrtlé morčátko, které krásně přibralo a bylo šťastné.
Říkám si, že mi mělo dojít, že když se tulí, tak že je něco v nepořádku. Linda přece je kousavé morče. A taky jí zešedivěl čumáček, jsou to dva týdny. Pořád se tulila k ostatním a odpočívala...
Je mi to líto. Malý tvoreček a kolik emocí vyvolal. Odešla za duhový most.
Lindu, měj se dobře, pozdravuj Petra a Bagetku a Maggienka... Máme vás pořád rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat