Jenže mě opravdu hodně bolí to, co se stalo teď. Když jsem přišla o manžela, tak jsem si myslela, že už nikdy nemůžu zažít lásku. Ale ten nový člověk mě k sobě připoutal, teď mě opoustil, a já cítím stejnou bolest, jako když umřel manžel. Prý jsem nic nezměnila. Cítím se, jako by vinu za rozchod hodil na mě a neřekl ani jeden chybný krok, který udělal on. A to se v partnerství nedělá. Takže se z toho chci dostat, ale neznamená to, že mě netrápí, že nikdy už neuvidím jeho děti a jeho. Že mě netrápí, že se cítím, jako by byl nespravedlivý vůči mě a že si dělá rychlé závěry, aniž si ověří, jak co doopravdy je.
Ale to je můj pohled. On mi svůj nevysvětlil a ani to neudělá a to je jedna z forem, kterými mě trápil, přestože jsem mu říkala, že potřebuju komunikovat.
Mrzí mě, že jsem se dostala tam, kde jsem. Kdybych jen tušila, co se z toho vyvine, ani bych do toho nešla. Hodně jsem přemýšlela, jestli do toho vztahu jít a protože vypadal rozumně, tak jsem to riskla. Nechci v tom zůstat, nechci se trápit, chci to mít za sebou. Ale nic nejde najednou. Teď jsem moc vděčná za antidepresiva, protože i přes ně se cítím blbě, ale aspoň nedělám hovadiny a vím, že si z deprese neublížím.
Můj život je hrozně moc těžkej, jsem z něj unavená. Zažila jsem toho za pár let víc, než čtyři lidi dohromady.
Moc potřebuju odpočívat a mít klid a oporu.
Modlím se, tak nějak po svém. Už dávno nepoužívám naučené modlitby a ani nevím, ke komu se obracím. Boha neznám, protože to, co jsem si kdysi myslela, že o něm vím, byly jen moje představy. Nevím, kdo to je, jaký je, co je pravda, co není pravda. Prý je pravda on. To se píše v Bibli, ale pravda jaká? I Bible byla psaná rukou člověka a lidé mají tendenci zkreslovat.
Nevím, kdo je Bůh a jestli má plány. Jen vím o pár snech, které jsem měla a vím, že to nebyly moje sny. Byly jiné, byly divné. Byly jako z jiného světa. A taky tenkrát to setkání s borovicí, která byla zjizvená, ulámané větve, spoustu kořenů měla přerušených, rostla na holém kusu skály a přece byla zelená. Když jsem ji viděla, viděla jsem sebe. A to ještě můj manžel žil a netušila jsem, co nás a mě čeká.
Teď to vidím jasně. Jsem zlomená, nemám "čistou křesťanskou víru", netuším nic, nemůžu o sobě říct, že bych byla dobrý člověk, že jsem šťastná. Nemusím cítit emoci štěstí, stačil by mi klid, vyrovnanost.
Prý si všechno moc beru. Možná.
Možná ano, ale dnes třeba zase nemůžu vylézt z postele, jenom ležím a přemýšlím a říkám si, abych na něj nemyslela, nemyslela na tu bolest, aby to už všechno skončilo a objevilo se něco hezkého.
Ano, mám děti, ale i to je těžké neustále být někomu oporou, když ji nikdo nedá mně. Sedm let se tu trápím, nemohl by s tím Bůh už přestat a dát mi něco jako milostivé léto?
Nechci už slyšet, že dělá všechno ve svém čase a z důvodů, které on chce a vidí, že jsou dobré a že má svůj plán. Chci, aby se se mnou podělil o ten plán, aby mi dal útěchu, aby mě zahrnul tou láskou, kterou sliboval. Aby mi dal ten pokoj a klid a jistotu, aby mě přestal zkoušet. Proč vlastně zkouší? Jestli ví, jak na tom jsem, tak ví, že jsem zlomená a že nemám chuť, energii, nemám dost sil a nemám kde a z čeho brát. Jestli je pravda, že víra je dar, tak ji ode mě nevzal, to je asi ten důvod, proč pořád na něj ještě myslím. A jestli mě zná a miluje a ví, kolik mám vlasů a ví, co je nejlepší, proč mě ještě nechá tak trápit? Kam se podělo jeho milosrdenství? Kam se poděla komunikace? Jestli je všemohoucí, nemusí se mnou mluvit skrz Bibli. Tu číst nemůžu, tam čtu jenom o tom, že jsem zlý a špatný člověk a že pro mě není místo v nebi. Proč si připadám, že s Bohem je to něco za něco? Budu dodržovat pravidla a pak to bude fajn. Sice ne úplně, ale jakž takž.
Hrozně moc jsem se snažila, nemám odpovědi, mám otázky a některé otázky ani nedokážu formulovat. Zlobím se, zlobím se na sebe, na lidi, na Boha… Kdo je, proč si dovoluje zkoušet, co všechno ještě vydržím? Nechal mě tu samotnou a ano, dokázala jsem se postavit na vlastní nohy, ale nedal mi žádnou oporu. Opustila mě moje vlastní matka, opustili mě křesťané, co si říkali, že jsou přátelé. Když jsem potřebovala, aby mě drželi za ruku a plakali se mnou, mávali mi nad hlavou Biblí a obviňovali mě z nejrůznějších hříchů.
Nechci být nevděčná, jenom vím, že jsem fakt už hodně na dně. Jsem ve stavu, kdy potřebuju vést za ruku…
Potřebuju mluvit, psát, potřebuju komunikovat, potřebuju vědět, že fakt nejsem sama. I když jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat