Vstala jsem, abych se umyla, nachystala si snídani, začala se učit němčinu a jela na vyšetření, které má prokázat, že nemám rakovinu. Nemám. Vím to, jenom lékaři zase plaší... jako vždycky.
Mám takový malinkatý kávovar, ani nevím, jak se přesně jmenuje. Připomíná mi roky strávené u rodičů, když si v podobném, ale větším, vařili kávu po nedělním obědě. Ten jejich býval červený a mám ho schovaný ve sklepě. Taková ta ošklivá oranžovo-červená socialistická barva s kytičkama.
Vzpomínky zůstaly.
Plynový hořák syčel, káva se vařila a k snídani jsem si rozmačkala banán s jogurtem a sypala do něj müsli (je bez cukru a peču si ho sama, včera jsem v záchvatu únavy snědla kousek štoly bohatě pocukrovatné bílým cukrem a žaludek mi vypaloval do břicha bolestivou díru)... Promíchávala jsem müsli a po tolika letech, po tak strašně moc letech, jsem zjistila, že se na něj těším... Tuhle emoci neznám desetiletí, v té podobě, která přišla dneska s přípravou snídaně - normální čisté těšení se na něco... malinko se těším na svoje müsli s jogurtem a banánem...
21. října 2016
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat