Pořád mám co psát. Se zvyšující se měrou prožitků se snižuje míra času, který je možno věnovat psaní. A taky mi všechny příběhy samy plují v hlavě, prožívám je tisíckrát ve svém světě, znova a znova. Jsou to samostatné světy, čas od času propojené nitkou světla. Nebo i proudem.
Cestou k rybníku jsem vzpomínala na jeden báječný deštivý večer na dece pod hvězdami. Na povídání, víno a sýr, na slimáčky v botech, koupání a smích.
Jeden jediný večer a je z něj malá galaxie vzpomínek... I když bylo zrovna zataženo a kapky propadávaly březovým listím.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat