Najednou zničehonic. Měla bych mít radost, protože Ullianka porodila dneska nádherná trojčátka, jsou to dva kluci a jedna holčička. Jsou všichni v pořádku, i když boj o přežití teprve začíná. Holčička je veliká 67 g, o tu se nebojím. Kluci ale mají po 50 g, to je váha tak tak.
Jenže jsem je tam viděla, jak patří k sobě a říkala si, že mi je trochu smutno, když se nemám s kým o tu radost rozdělit. Maximálně s dalším morčetem.
A taky jim všechna miminka pěkně představím, ale až za chvíli. Teď je chci nechat v klidu.
Dolehla na mě pětiletá samota... kdo by to byl řekl, že můžu tak dlouho vydržet bez blízkého člověka. Stala jsem se mírně asociální, nezdravím a neděkuju, protože mi to nedochází. Když se mi s někým nechce bavit, tak mu to řeknu, že nemám zájem se vybavovat. Lidi nechápou. Nechápou, že je někdo tak přímý, že jasně řekne, že nemá náladu. Chodím do lesa, trhám maliny a v hlavě mi letí tisíce myšlenek.
Jaké by to bylo, kdyby...
Kdyby je hezké, ale k ničemu.
Takže si pustím film, abych zapomněla... a zlepšila si náladu...
A na závěr ještě fotky miminek.
Hledám pro ně jména...
Největší je holčička, ti malí dva špunti jsou kluci. A jestli vás napadne nějaké pěkné jméno pro tyhle morčecí mimča, neváhejte mi napsat, budu ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat