Když nemůžu v noci spát, myšlenky tečou kudy chtějí, nerespektují břehy, vylévají se do všech stran.
Dnešní noc mě napadalo, co bych napsala, kdybych věděla, že se ráno už neprobudím a je to jen jedna z úvah, určitě jich bude víc.
Přemýšlela jsem o chybách, křivdách, kterých jsem se dopustila na dětech a které zůstaly nezahojené.
Přemýšlela jsem o hodinách a dnech, které jsem promarnila samotou a uzavřeností, místo abych byla se svými blízkými.
Přemýšlela jsem nad odmítnutím, které jsem dala namísto přijetí.
Přemýšlela jsem nad časem, který jsem věnovala práci místo radosti ze světa, ve kterém žiju.
Přemýšlela jsem nad zbytečnými hádkami, nad tvrdohlavostí…
Přemýšlela jsem nad tím, že můj manžel nestihl naučit našeho syna jezdit na kole, a na slzy, které nám tekly po tvářích, když už jsme tušili, že se to ani nikdy nestane.
Přemýšlela jsem nad tím, že bych ráda ležela na zelené louce, dívala se na nebe, poslouchala bzukot hmytu a cítila vůni lučních kytek…
Přemýšlela jsem nad nekonečným osvobozujícím během až na konec světa, poslouchala bych tlukot srdce…
Přemýšlela jsem, že úplně nejraději bych byla, kdyby mě milovaný objal a pevně držel v náručí…
Žádné komentáře:
Okomentovat