Potkala jsem kosa,
Stál v rohu u branky, vlídně se podíval.
A upustil hovínko.
Stál v rohu u branky, vlídně se podíval.
A upustil hovínko.
Zobrazují se příspěvky se štítkemLife. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLife. Zobrazit všechny příspěvky
17. února 2019
21. června 2018
Seznam dneska a drive nepochopitelnych veci o autobusech:
1. Proc jsou v buse okynka, ktera nejdou otevrit a neni tam klimatizace?
2. Proc lidi v nejvetsim vedru trvaji na zavrenych okynkach a nechteji je otevirat (kdyz uz nahodou jsou funkcni)?
3. Proc se tak silene cpou do autobusu pri nastupovani a nezachovavaji ani minimalni odstup a dotykaji se ostatnich? Vzdyt bus neodjede driv.
4. Proc skupina teenageru neni schopna pustit starenku sednout bez vyzvani, proste delaji, ze devadesatileta pani neexistuje?
5. Proc mi zrusili primy spoj Liberec - Mlada Boleslav?
6. Proc nektere damy v buse nahlas telefonuji a resi situace, ktere nikoho nezajimaji?
7. A proc u toho rvou?
8. Proc mi ridic nezastavil na zastavce na znameni, i kdyz jsem tlacitko zmackla?
9. Proc mi ridic vynadal, kdyz jsem chtela vystoupit na zastavce na znameni, a zmackla jsem tlacitko dvakrat? Pry neni hluchy.
10. Proc to v buse tak smrdi?
11. Proc se lidi neumyvaji a smrdi taky?
12. Proc mnohe zeny pouzivaji parfemy, ktere smrdi jako stara zvykacka smichana s wc sprejem?
13. Proc nejsou ve vsech busech bezpecnostni pasy?
Výčet dnešních katastrof
1. Ztratila jsem brýle,
2. Opařila jsem se o kávovar. Dvakrát.
3. Vybouchl kávovar a vyzdobil linku, zdi i podlahu kávovými ornamenty. Se sójovým mlékem.
4. Protrhla se taška s nákupem. Tvarohové kostky dostaly tvar koulí.
5. Králíček ukradl rajče a snědl ho. Tohle není až taková katastrofa. Pak ale načal 5kg pytel mrkve. Asi si myslel, že když mě půlku noci pusinkoval, může si to dovolit.
6. Nemůžu najít dvě knihy.
7. Vypůjčila jsem dítěti 4 knihy, které už četlo. 3 z nich dostal dokonce loni na Vánoce.
8. Dostala jsem upomínku, protože jsem si zapomněla v Knihovně Technické univerzity prodloužit knihy o knihách. :-) Kovářova kobyla...
9. V kuchyni a celkově v domácnosti je nepořádek který se dá vyjádřit snad jen funkcí ex.
2. Opařila jsem se o kávovar. Dvakrát.
3. Vybouchl kávovar a vyzdobil linku, zdi i podlahu kávovými ornamenty. Se sójovým mlékem.
4. Protrhla se taška s nákupem. Tvarohové kostky dostaly tvar koulí.
5. Králíček ukradl rajče a snědl ho. Tohle není až taková katastrofa. Pak ale načal 5kg pytel mrkve. Asi si myslel, že když mě půlku noci pusinkoval, může si to dovolit.
6. Nemůžu najít dvě knihy.
7. Vypůjčila jsem dítěti 4 knihy, které už četlo. 3 z nich dostal dokonce loni na Vánoce.
8. Dostala jsem upomínku, protože jsem si zapomněla v Knihovně Technické univerzity prodloužit knihy o knihách. :-) Kovářova kobyla...
9. V kuchyni a celkově v domácnosti je nepořádek který se dá vyjádřit snad jen funkcí ex.
16. května 2018
Stres
Seděla jsem na hodině účetnictví. Pozornost jsem udržela asi 53 minut a pak už jsem jen projížděla facebook, posílala fotky morčat a králíčků a řešila, kde které morče zase zachráním. Po 42 minutách tady toho jsem usoudila, že je zbytečné v lavici sedět dalších 6 hodin a vyšla ven. Najednou jsem nebyla tak unavená, líp se mi dýchalo. A pak jsem se rozhodla přerušit studium. Vím, že už tam nenastoupím. Není to o tom, že bych se nemohla naučit účtovat. Účtování je úplně snadné, má to svoji logiku a něco si musím zapamatovat, to je ok, ale, ta škola mě tak vysává, ten stres ze zkoušek, že mi zase budou skákat do řeči, že musím psát bakalářku na téma, které mě vůbec nebaví, je silnější a silnější. Tak jsem s tím práskla. A ani nepůjdu nakonec dělat zkoušky na knihovnici. Nemám vůbec chuť chodit do školy. Po ní jsem pokaždé přišla domů a jenom spala a spala a spala. A já chci i chodit ven. Na bylinky, sbírám je. Pro trávu králíčkům a morčátkům. A taky jsem pořídila Anežce křečka. Pojmenovali jsme ho Vilhelm. Vilhelm fon Metalhamster. Vilík je zvědavý a vůbec se nebojí. A je s ním sranda a není z něj stres. A v práci taky nemám stres. V klidu sedím za svým knihovnickým stolem a lidem dělám radost, protože si půjčují knížky, které čtou rádi. A já jim pomáhám. Knížky jsou moje příběhy, je to můj svět, je mi v nich dobře, jsem s nimi doma. Jsem tam, kam patřím.
1. května 2018
Běž pryč!
Řekla jsem: "Prosím, neříkej mi `Káčo`, nemám to ráda."
Řekla jsem podruhé: "Prosím, neříkej mi `Káčo`, vadí mi to."
Řekla jsem potřetí: "Nelíbí se mi, když mi říkáš `Káčo`."
Počtvrté jsem řekla: "Au."
Popáté: "Zraňuje mě, když mi říkáš `Káčo`."
Dívám se na řádky výše, přemýšlím. Co je nesrozumitelného na tom, když požádám jiného člověka, aby mě neoslovoval formou jména, která se mi nelíbí, je nepříjemná, považuji ji za hanlivou?
Vyjádřila jsem se záhadně?
Vyjádřila jsem se nejasně?
Nemám ten pocit.
S každým tímto oslovením jsem si připadala, že mi zaráží hřebík dovnitř hrudi. Do srdce. Bolelo to fyzicky. Bolelo to v hlavě. Stále jsem přemýšlela, proč má zapotřebí mi říkat zrovna takto?
Pak mi najednou přestal odpovídat. Po několika týdnech přišla otázka:
Žiješ?
A proč jsi mi přestala odpovídat?
Já si pamatuju, že přestal odpovídat on.
Když jsem řekla, že nemám v oblibě jednoho slovenského zpěváka, začal mi posílat odkazy na jeho písně.
A tak si říkám: když ten člověk není schopen respektovat takové drobnosti, jak by se asi choval později? Chci kamaráda, který do mě stále ryje, není schopen porozumění a dělá mi naschvály? To je šikana a ne kamarádství.
Dospěla jsem k závěru, že nechci mít ve své blízkosti takového člověka. Ale trvalo mi to dlouho. To dospívání. Moc dlouho. Tak dlouho, že mi sebralo moc energie a že chci jen odpočívat. Odpočívat tak, abych se stala trávou a kamením a zemí...
Takže ahoj, člověče, co mi ubližuješ, nechci tě za kamaráda, běž pryč a už mi nepiš. Mína tě ani nemá ráda.
Řekla jsem podruhé: "Prosím, neříkej mi `Káčo`, vadí mi to."
Řekla jsem potřetí: "Nelíbí se mi, když mi říkáš `Káčo`."
Počtvrté jsem řekla: "Au."
Popáté: "Zraňuje mě, když mi říkáš `Káčo`."
Dívám se na řádky výše, přemýšlím. Co je nesrozumitelného na tom, když požádám jiného člověka, aby mě neoslovoval formou jména, která se mi nelíbí, je nepříjemná, považuji ji za hanlivou?
Vyjádřila jsem se záhadně?
Vyjádřila jsem se nejasně?
Nemám ten pocit.
S každým tímto oslovením jsem si připadala, že mi zaráží hřebík dovnitř hrudi. Do srdce. Bolelo to fyzicky. Bolelo to v hlavě. Stále jsem přemýšlela, proč má zapotřebí mi říkat zrovna takto?
Pak mi najednou přestal odpovídat. Po několika týdnech přišla otázka:
Žiješ?
A proč jsi mi přestala odpovídat?
Já si pamatuju, že přestal odpovídat on.
Když jsem řekla, že nemám v oblibě jednoho slovenského zpěváka, začal mi posílat odkazy na jeho písně.
A tak si říkám: když ten člověk není schopen respektovat takové drobnosti, jak by se asi choval později? Chci kamaráda, který do mě stále ryje, není schopen porozumění a dělá mi naschvály? To je šikana a ne kamarádství.
Dospěla jsem k závěru, že nechci mít ve své blízkosti takového člověka. Ale trvalo mi to dlouho. To dospívání. Moc dlouho. Tak dlouho, že mi sebralo moc energie a že chci jen odpočívat. Odpočívat tak, abych se stala trávou a kamením a zemí...
Takže ahoj, člověče, co mi ubližuješ, nechci tě za kamaráda, běž pryč a už mi nepiš. Mína tě ani nemá ráda.
8. března 2018
O drzem kvetinaci uz vite, ale jak to bylo s vysavacem?
Zrovna ten den přestal vvysávat vysavač. Uklizecí paní marně trápila koberec přejížděním vysavače sem a tam. Ani smítko se nezvedlo. Vlastná, zvedlo, pár takových malých, maličkatých smetíček.
Když jsem později odpoledne zírala na tu hromadu hlíny na koberci, tak jsem si řekla, že přece něco vysavač vysál a zkusím to.
Co vám budu povídat. Vysavač měl potíže s polykánim, dalo by se říct, ze trpel refluxem. Divala jsem se na nej a v duchu abecedne skladala ta nejsprostsi slova, ktera znam. Na priklad: do prkna, kurnik, obcas se tam objevilo i slovo zahrnujici vylucovani (jako ja se na to vykaslu apod.)
Jelikoz jsem zena konstruktivni a napadita a zajiste inteligentni, tak jsem popadla smetacek a lopatku a hlinu z koberce vymetavala. Mezitim prichazeli ctenari a ten cerny flek na koberci jako by se smal: hahá, me se jen tak nezbavis. Na svete jsem rad a nehodlam se z nej nechat vystrnadit!
Ale zazrak: do dveri vesla zachrana - mlady muz nesouci vysavac!
Povidam: Mlady muzi, vas mi seslalo samo nebe, zly kvetinac vyklopil hory hliny tamhle na koberec a muj vysavac ma vazne zdravotni potize, bude nutna operace. Potrebuji vysat ty zlovestne fleky z koberce, aby mi ctenari z knihovny neutikali!
Ovsem byla chyba, ze vedle mladika se zjevila (vlastne uz tam chvili stala a pujcovala si knihy) jeho starostliva matka a rychle se k nemu obratila: Prosim te, utikej ven, nebo budes muset opravdu vYsavat!
Mlady muz samozrejme dal na radu matky a tak se nedockal zaslouzene odmeny v podobe dvou haslerek a jednoho vreleho podekovani. Ale nezabranil tomu, aby se stal soucasti pribehu. A zase ho slechti, ze posloucha svoje rodice a nerepta.
Ale zalezitost s hlinou a vysvacem a kobercem mi to nevyresilo.
Bystre jsem usoudila, ze zde plati zaklinadlo: pomoz si sama a budes po zasluze odmenena!
V tu chvili - zarovicka!
Vyplizila jsem se ven z knihovny, rozhledla se na obe strany, v duchu se omluvila matce prirode a majiteli kere a urvala nekolik vetvi primo pred vchodem do knihovny a ocima nekolika strak, sykorek a spicich hrabosu. Zde jsem se dopustila nepresnosti. Hrabosi byli zalezli a meli ocka zavrena, ale pro ucel pribehu poslouzili i tak dobre.
A koukam, ze jsem se predbehla v case pribehu. Nez jsem lamala klaciky uboheho keriku, odnesla jsem vysavac s poruchou prijmu potravy do skladku, polozila hubici na zem a ten zmetek mi pozvracel celou podlahu! Takze ne jen reflux, ale anorexie i bulimie!
Nedali se nic delat, musela jsem kamarada radne vysetrit. Nahlidla jsem mu do briska, zaludek prazdny. Nahledla jsem do hadice a nic nevidela. Zavedla jsem mu smetakocou nasadu do jeho mekkeho krcku a nic, ani malinkata reakce. Rozhodla jsem se pouzit prohmatavaci metodu. A bylo to tam: ucpavka, tvrda, neprijemna.
Když jsem později odpoledne zírala na tu hromadu hlíny na koberci, tak jsem si řekla, že přece něco vysavač vysál a zkusím to.
Co vám budu povídat. Vysavač měl potíže s polykánim, dalo by se říct, ze trpel refluxem. Divala jsem se na nej a v duchu abecedne skladala ta nejsprostsi slova, ktera znam. Na priklad: do prkna, kurnik, obcas se tam objevilo i slovo zahrnujici vylucovani (jako ja se na to vykaslu apod.)
Jelikoz jsem zena konstruktivni a napadita a zajiste inteligentni, tak jsem popadla smetacek a lopatku a hlinu z koberce vymetavala. Mezitim prichazeli ctenari a ten cerny flek na koberci jako by se smal: hahá, me se jen tak nezbavis. Na svete jsem rad a nehodlam se z nej nechat vystrnadit!
Ale zazrak: do dveri vesla zachrana - mlady muz nesouci vysavac!
Povidam: Mlady muzi, vas mi seslalo samo nebe, zly kvetinac vyklopil hory hliny tamhle na koberec a muj vysavac ma vazne zdravotni potize, bude nutna operace. Potrebuji vysat ty zlovestne fleky z koberce, aby mi ctenari z knihovny neutikali!
Ovsem byla chyba, ze vedle mladika se zjevila (vlastne uz tam chvili stala a pujcovala si knihy) jeho starostliva matka a rychle se k nemu obratila: Prosim te, utikej ven, nebo budes muset opravdu vYsavat!
Mlady muz samozrejme dal na radu matky a tak se nedockal zaslouzene odmeny v podobe dvou haslerek a jednoho vreleho podekovani. Ale nezabranil tomu, aby se stal soucasti pribehu. A zase ho slechti, ze posloucha svoje rodice a nerepta.
Ale zalezitost s hlinou a vysvacem a kobercem mi to nevyresilo.
Bystre jsem usoudila, ze zde plati zaklinadlo: pomoz si sama a budes po zasluze odmenena!
V tu chvili - zarovicka!
Vyplizila jsem se ven z knihovny, rozhledla se na obe strany, v duchu se omluvila matce prirode a majiteli kere a urvala nekolik vetvi primo pred vchodem do knihovny a ocima nekolika strak, sykorek a spicich hrabosu. Zde jsem se dopustila nepresnosti. Hrabosi byli zalezli a meli ocka zavrena, ale pro ucel pribehu poslouzili i tak dobre.
A koukam, ze jsem se predbehla v case pribehu. Nez jsem lamala klaciky uboheho keriku, odnesla jsem vysavac s poruchou prijmu potravy do skladku, polozila hubici na zem a ten zmetek mi pozvracel celou podlahu! Takze ne jen reflux, ale anorexie i bulimie!
Nedali se nic delat, musela jsem kamarada radne vysetrit. Nahlidla jsem mu do briska, zaludek prazdny. Nahledla jsem do hadice a nic nevidela. Zavedla jsem mu smetakocou nasadu do jeho mekkeho krcku a nic, ani malinkata reakce. Rozhodla jsem se pouzit prohmatavaci metodu. A bylo to tam: ucpavka, tvrda, neprijemna.
V tuto chvíli jsem mohla přistoupit k operaci. Zaváděla jsem postupně klacíky hrubou silou do plastového krčku vysavače, nutila ho zvracet, k tomu i sát, až se zátka uvolnila.
A jak to dopadlo? Jako v každé pohádce. Vzali se a byli spolu šťastní až do smrti.
Květináč
Květináč byl natolik drzý, že mi spadl na hlavu z regálu s knihami a dovolil si vysypat třetinu hlíny. Zrovna jsem měla bílou halenku, a tak čtenáři mohli zvesela sledovat, jak ze mě odpadávají kousky zeminy. A bylo takové zajímavé, když mi ta hlína padala i z vlasů. :-)
Květináč jsem za trest odnesla do skladu a ještě nevím, co s ním udělám.
6. srpna 2017
Smutek
Ten pocit začal klíčit v břiše, jako malé poupě se naléval a rozvíjel, pučel a na všechny strany, pomalu zasahaval hrudník a šířil se do celého těla.... a nechtěl odejít. Čekala jsem, že květ smutku rozkvete, odkvete a odejde. Ale zatím jen vykvetl a nemíní mě opustit. Sžíváme se spolu, smutek a já. Občas mi ochromí srdce, občas žaludek. Občas se ho snažím vyzvracet, občas vyhnat. Neodchází. Je vytrvalý. Nevzdávám to, jsem vytrvalá.
26. července 2017
Radost a smutek
Padl na mě smutek.
Najednou zničehonic. Měla bych mít radost, protože Ullianka porodila dneska nádherná trojčátka, jsou to dva kluci a jedna holčička. Jsou všichni v pořádku, i když boj o přežití teprve začíná. Holčička je veliká 67 g, o tu se nebojím. Kluci ale mají po 50 g, to je váha tak tak.
Jenže jsem je tam viděla, jak patří k sobě a říkala si, že mi je trochu smutno, když se nemám s kým o tu radost rozdělit. Maximálně s dalším morčetem.
Najednou zničehonic. Měla bych mít radost, protože Ullianka porodila dneska nádherná trojčátka, jsou to dva kluci a jedna holčička. Jsou všichni v pořádku, i když boj o přežití teprve začíná. Holčička je veliká 67 g, o tu se nebojím. Kluci ale mají po 50 g, to je váha tak tak.
Jenže jsem je tam viděla, jak patří k sobě a říkala si, že mi je trochu smutno, když se nemám s kým o tu radost rozdělit. Maximálně s dalším morčetem.
5. července 2017
Teď už můžu spát
Pořád mám co psát. Se zvyšující se měrou prožitků se snižuje míra času, který je možno věnovat psaní. A taky mi všechny příběhy samy plují v hlavě, prožívám je tisíckrát ve svém světě, znova a znova. Jsou to samostatné světy, čas od času propojené nitkou světla. Nebo i proudem.
Cestou k rybníku jsem vzpomínala na jeden báječný deštivý večer na dece pod hvězdami. Na povídání, víno a sýr, na slimáčky v botech, koupání a smích.
Jeden jediný večer a je z něj malá galaxie vzpomínek... I když bylo zrovna zataženo a kapky propadávaly březovým listím.
Cestou k rybníku jsem vzpomínala na jeden báječný deštivý večer na dece pod hvězdami. Na povídání, víno a sýr, na slimáčky v botech, koupání a smích.
Jeden jediný večer a je z něj malá galaxie vzpomínek... I když bylo zrovna zataženo a kapky propadávaly březovým listím.
11. května 2017
Duben ještě tam budem
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ok, to beru. To je logická věta. Pravděpodobnost je taková, že by na jednoho toho nemělo být tak nějak moc.
Jenže když se ohlídnu za posledním měsícem, tak si říkám, že už by to chtělo vzít trochu zpátečku a konečně by nám mohla přát zase nějaké to štěstí...
Proč?
Jenže když se ohlídnu za posledním měsícem, tak si říkám, že už by to chtělo vzít trochu zpátečku a konečně by nám mohla přát zase nějaké to štěstí...
Proč?
19. září 2016
Protože jsem Dejvidovi s Majčlem nasolil hedčot, čórli mi kila, tak jsem kilil jejich hedky.
"Protože jsem Dejvidovi s Majčlem nasolil hedčot, čórli mi kila, tak jsem kilil jejich hedky," slyšela jsem syna vysvětlovat. Zaraženě jsem přemýšlela, jestli moje dítě objevilo taje nějakého nového jazyka nebo co se to snažil sdělit.
Jasně, i za mého dětství jsme měli trochu jiný jazyk než dospělí. Ovšem to, co je v první větě, je jazyk záhadný a dost odlišný od normální češtiny.
Analýzou jsem nedošla k rozumnému vysvětlení, ač jsem použila znalosti z angličtiny.
Protože nerozumím, požádala jsem syna o překlad.
nasolil = trefil velkou ranou
hedčot = trefa do hlavy
čórli = ukradli
kila = zabití
kilil = zabíjet
hedky = hlavy
Několik překladů:
- Protože jsem Davidova s Michalem trefil do hlavy, za to mi ukradli možnost zabití, tak jsem zabil jejich hlavy.
- To znamená, že hráli Tanky on-line a hráli hru všichni proti všem. Syn je oba "zabil", a proto mu za to ukradli "zabití", takže je pak syn "zabíjel".
A vlastně stále nechápu, oč jde. Odcházím zahrát si Tanky on-line, třeba pochopím.
Jasně, i za mého dětství jsme měli trochu jiný jazyk než dospělí. Ovšem to, co je v první větě, je jazyk záhadný a dost odlišný od normální češtiny.
Analýzou jsem nedošla k rozumnému vysvětlení, ač jsem použila znalosti z angličtiny.
Protože nerozumím, požádala jsem syna o překlad.
nasolil = trefil velkou ranou
hedčot = trefa do hlavy
čórli = ukradli
kila = zabití
kilil = zabíjet
hedky = hlavy
Několik překladů:
- Protože jsem Davidova s Michalem trefil do hlavy, za to mi ukradli možnost zabití, tak jsem zabil jejich hlavy.
- To znamená, že hráli Tanky on-line a hráli hru všichni proti všem. Syn je oba "zabil", a proto mu za to ukradli "zabití", takže je pak syn "zabíjel".
A vlastně stále nechápu, oč jde. Odcházím zahrát si Tanky on-line, třeba pochopím.
30. listopadu 2015
Let`s go, Christmas!
- Eliška donesla v batohu do školy mouchu. Vypustila ji v učebně číslo 48.
- Není nic, co by nespravil hrnek dobrého kakaa. Snad až na jednu či dvě věci.
- Poleva na cukroví popraská, když ji potřebujete mít hladkou. Když se vám hodí krásně popraskaná krusta, neobjeví se ani prasklinka.
- K vánočním světýlkům, které chcete použít letos na stromeček, přestali vyrábět náhradní žárovičky. A i když máte světýlka dvoje, žárovičky se nedají zkompletovat.
- Při ochutnávání cukroví chytnete střevní virózu a problinkáte se adventem až ke Štědrému dni. Na Štědrý den pak odpadne zbytek rodiny a smaženého kapra nikdo nechce jíst.
- Když jste v polovině rozbalování dárků, zjistíte, že jste jeden dárek zapomněli ve skříni. Jdete ho hledat a najdete druhou polovinu dárků.
- Když vaše matka vypráví vtipné historky z práce, nikdo se nesměje, kromě jí samotné.
15. října 2015
Usínání na bobkovém listu
Divím se, jak málo mě rozhodila zpráva, že moje dítě si urvalo meniskus a v pondělí absolvuje operaci. Místo zákroku je vzdáleno od místa bydliště pouhých 92 km a zatím není žádný způsob, jak tam dítě přemístit.
Je to komplikace pracovní i organizační.
V této rodině jsem nucena být Spockem, logistickým expertem, řidičem...
Život nám nedovolí usnout na vařínech, abychom náhodou nevyšli ze cviku. A ještě k tomu mám dobrý pocit, jak to všechno zvládáme vyřešit. Prostě dokud se neumírá, tak je vše zvládnutelné.
(Vlastně se dá zvládnout i to umírání, o tom ovšem někdy jindy.)
Je to komplikace pracovní i organizační.
V těchto momentech se mi pokaždé v hlavě vynoří vzpomínka na Star Trek...
Ocenila bych jejich transportní systém anebo Spocka, který by vše logicky vyřešil.
V této rodině jsem nucena být Spockem, logistickým expertem, řidičem...
Život nám nedovolí usnout na vařínech, abychom náhodou nevyšli ze cviku. A ještě k tomu mám dobrý pocit, jak to všechno zvládáme vyřešit. Prostě dokud se neumírá, tak je vše zvládnutelné.
(Vlastně se dá zvládnout i to umírání, o tom ovšem někdy jindy.)
20. srpna 2015
Některé dny
Některé dny by vůbec neměly proběhnout.
Hlavně ty s loučením. Víc než 24 hodin předem se mi v hlavě vytvoří klubko zmuchlaných pochmurných myšlenek a ty mi otravují celý zbytek času, který bych jinak mohla prožít v radosti...
Některé dny by zase nemusely končit.
Jako ty poslední dva:
- utekl mi šnek z akvárka a našla jsem ho uprostřed obýváku,
- měla jsem rande na stadionu za policejním autem a dostala jsem nejhezčí pusu v životě, a to opravdu nekecám,
- nastoupila jsem do nové práce a spadl mi kámen ze srdce,
- zjistila jsem, že mám opravdu všechno - celou rodinu, i když každý člen je někde jinde, a máme se všichni rádi, opravené auto, dva domovy a k tomu ještě skvělou práci...
Hlavně ty s loučením. Víc než 24 hodin předem se mi v hlavě vytvoří klubko zmuchlaných pochmurných myšlenek a ty mi otravují celý zbytek času, který bych jinak mohla prožít v radosti...
Některé dny by zase nemusely končit.
Jako ty poslední dva:
- utekl mi šnek z akvárka a našla jsem ho uprostřed obýváku,
- měla jsem rande na stadionu za policejním autem a dostala jsem nejhezčí pusu v životě, a to opravdu nekecám,
- nastoupila jsem do nové práce a spadl mi kámen ze srdce,
- zjistila jsem, že mám opravdu všechno - celou rodinu, i když každý člen je někde jinde, a máme se všichni rádi, opravené auto, dva domovy a k tomu ještě skvělou práci...
14. srpna 2015
Bez nadpisu
Několikrát jsem začala psát příspěvek, a pokaždé skončila u nadpisu.
Tolik věcí, co jsem chtěla sdělit, a všechny se vypařily z hlavy....
Ale dneska odletělo do Francie moje prostřední dítě a já si říkám, že bych chtěla mít matku, jako jsem já. Matku, která si odepře kurz angličtiny, aby našla lepší práci, protože možnost strávit dva týdny ve Francii pouze za cenu letenky, se hned tak zase neobjeví... Jasněže to bylo nakonec víc (nabíječka, datový kabel, nafta a kdovíco všechno ještě)...
Měla jsem v plánu vyjet ráno v půlpáté. Akorát to vycházelo na letiště. Jenže jsme ještě obalovaly kufr fólií, sbíraly mokrou mikinu a tričko a pokoušely se ji dosušit za cesty autem... Nepodařilo se.
Dítě už je ve Francii a mikina je stále mokrá. Zdá se mi to býti poněkud paradoxní, vzhledem k noční teplotě 20 °C. A autem taky pěkně profukovalo, řekla bych, že v přímé úměrnosti k rychlosti.
Na letišti jsem dítě stihla odbavit a dovést ke vchodu k odletovým bránám během 7 minut. Dokonce jsme se stihly rozloučit.
A teď už jede autem s Nicolasem, kterého jsem v životě neviděla (Anežka taky ne), autem z Bordeaux kamsi do dědinky směrem na Paříž.
Ještě mi nedala vědět, že by už dorazili... Zatím se bavím balením Vítkových věcí na tábor. Do čeho je nacpu, netuším.
Tolik věcí, co jsem chtěla sdělit, a všechny se vypařily z hlavy....
Ale dneska odletělo do Francie moje prostřední dítě a já si říkám, že bych chtěla mít matku, jako jsem já. Matku, která si odepře kurz angličtiny, aby našla lepší práci, protože možnost strávit dva týdny ve Francii pouze za cenu letenky, se hned tak zase neobjeví... Jasněže to bylo nakonec víc (nabíječka, datový kabel, nafta a kdovíco všechno ještě)...
Měla jsem v plánu vyjet ráno v půlpáté. Akorát to vycházelo na letiště. Jenže jsme ještě obalovaly kufr fólií, sbíraly mokrou mikinu a tričko a pokoušely se ji dosušit za cesty autem... Nepodařilo se.
Dítě už je ve Francii a mikina je stále mokrá. Zdá se mi to býti poněkud paradoxní, vzhledem k noční teplotě 20 °C. A autem taky pěkně profukovalo, řekla bych, že v přímé úměrnosti k rychlosti.
Na letišti jsem dítě stihla odbavit a dovést ke vchodu k odletovým bránám během 7 minut. Dokonce jsme se stihly rozloučit.
A teď už jede autem s Nicolasem, kterého jsem v životě neviděla (Anežka taky ne), autem z Bordeaux kamsi do dědinky směrem na Paříž.
Ještě mi nedala vědět, že by už dorazili... Zatím se bavím balením Vítkových věcí na tábor. Do čeho je nacpu, netuším.
12. července 2015
Ach jo a deset dřepů
Mám splín... všichni odjíždějí a opouštějí mě...
Eliška hlídá Alexe ve Francii, Anežka odpočívá u babičky, Vítek zítra jde na tábor, Petr s Martinou odjeli už dneska....
Zdá se mi, jako bych byla na špatném místě. Všichni ti blízcí lidé mi moc chybí, srdce mám rozdělené na spoustu kousků a nejraději bych je všechny zase dostala na jedno místo.
Červenec není dobrý měsíc, protože před třemi lety se děly hodně těžké věci, tak se mi často chce plakat a mám zatmění v hlavě.
Tohle malé oddělení je vlastně jen malou ochutnávkou toho, až moje děti jednou odejdou z domova. Kladu si otázku, jak to budu zvládat, když už teď je mi smutno a to se všichni vrátí domů?
Ještě jsem nevysvětlila nadpis dnešního příspěvku. Když děti achjojují, musí udělat deset dřepů. Někdy to dělají z legrace a pak dělají třeba padesát dřepů najednou. Jenže ony to zvládají levou zadní a vůbec z toho nejsou unavené. Zato já bych se dnes uachjovala.
Eliška hlídá Alexe ve Francii, Anežka odpočívá u babičky, Vítek zítra jde na tábor, Petr s Martinou odjeli už dneska....
Zdá se mi, jako bych byla na špatném místě. Všichni ti blízcí lidé mi moc chybí, srdce mám rozdělené na spoustu kousků a nejraději bych je všechny zase dostala na jedno místo.
Červenec není dobrý měsíc, protože před třemi lety se děly hodně těžké věci, tak se mi často chce plakat a mám zatmění v hlavě.
Tohle malé oddělení je vlastně jen malou ochutnávkou toho, až moje děti jednou odejdou z domova. Kladu si otázku, jak to budu zvládat, když už teď je mi smutno a to se všichni vrátí domů?
Ještě jsem nevysvětlila nadpis dnešního příspěvku. Když děti achjojují, musí udělat deset dřepů. Někdy to dělají z legrace a pak dělají třeba padesát dřepů najednou. Jenže ony to zvládají levou zadní a vůbec z toho nejsou unavené. Zato já bych se dnes uachjovala.
5. července 2015
Suffering. Sadness. Tears.
Krev, slzy a pot sliboval někdo jiný.
Od odjezdu dcery do Francie jsem si slibovala nové zážitky pro ni, zlepšení ve francouzštině a hlavně příležitost k poznání světa a možnost zase trochu víc dospět.
Jenže když jsem Elišku odvezla na letiště, nějak se nedostavily ty dobré pocity, že moje dcera se zvládne sama dopravit do cizí země, cizího městečka a cizí rodiny, aby se stala au-pair.
Místo toho mi z očí tekly slzy, bylo mi smutno a nějak jsem si nedokázala představit celé dlouhé prázdniny bez svojí nejstarší.
A když večer telefonovala, že je v pořádku na místě, teprve pak jí došlo totéž. Sama ve Francii, bez lidí, které má ráda, bez kontaktů na někoho blízkého, kdo by mluvil česky.
Tak začalo utrpení z odloučení promísené se smutkem a slzami.
Jenže ona je Eliška holka statečná a šikovná a neztratí se. I když ji ten mrňavý prevít, kterého hlídá, docela zlobí...
Ale o tom jindy.
Od odjezdu dcery do Francie jsem si slibovala nové zážitky pro ni, zlepšení ve francouzštině a hlavně příležitost k poznání světa a možnost zase trochu víc dospět.
Jenže když jsem Elišku odvezla na letiště, nějak se nedostavily ty dobré pocity, že moje dcera se zvládne sama dopravit do cizí země, cizího městečka a cizí rodiny, aby se stala au-pair.
Místo toho mi z očí tekly slzy, bylo mi smutno a nějak jsem si nedokázala představit celé dlouhé prázdniny bez svojí nejstarší.
A když večer telefonovala, že je v pořádku na místě, teprve pak jí došlo totéž. Sama ve Francii, bez lidí, které má ráda, bez kontaktů na někoho blízkého, kdo by mluvil česky.
Tak začalo utrpení z odloučení promísené se smutkem a slzami.
Jenže ona je Eliška holka statečná a šikovná a neztratí se. I když ji ten mrňavý prevít, kterého hlídá, docela zlobí...
Ale o tom jindy.
15. února 2015
Zdál se mi hrozný sen!
K ránu jsem se probudila rozladěná snem a nejen kvůli němu jsem hledala pár zajímavostí o autorském díle.
Pak jsem si šla najít recept na koblihy (nakonec to budou bavorské vdolečky). A říkám:
- Eli, zdál se mi hrozný sen!
- Bylo to o tom, že jsi uvnitř těla z kartónu?
- Ne, to ne.
- Tak to nebyl tak hrozný sen.
A bylo vymalováno.
Pak jsem si šla najít recept na koblihy (nakonec to budou bavorské vdolečky). A říkám:
- Eli, zdál se mi hrozný sen!
- Bylo to o tom, že jsi uvnitř těla z kartónu?
- Ne, to ne.
- Tak to nebyl tak hrozný sen.
A bylo vymalováno.
19. ledna 2015
Odpočinkové pondělí
Na pondělí máme pokaždé naplánovanou pauzu.
Využila jsem ji k několika aktivitám: vymalovala jsem si chodbu. Váleček na malování jsem držela v ruce poprvé v životě a dopadlo to výtečně. Chodba je krásně bílá, čistá, voňavá...
A pak jsem taky měla na práci něco hodně zajímavého. :)
První úkol byl jednoduchý.
Druhý jsem vynechala, protože mě vyděsil (Poničte vazbu!).
Využila jsem ji k několika aktivitám: vymalovala jsem si chodbu. Váleček na malování jsem držela v ruce poprvé v životě a dopadlo to výtečně. Chodba je krásně bílá, čistá, voňavá...
A pak jsem taky měla na práci něco hodně zajímavého. :)
První úkol byl jednoduchý.
Druhý jsem vynechala, protože mě vyděsil (Poničte vazbu!).
Tak jsem se pustila do hledání něčeho, co určitě zvládnu a nebude to těžké. Našla jsem tuto stránku:
Připravila jsem si všechno potřebné.
Uvařila jsem si kávu, osladila jsem si ji a pak jsem ji lžičkou lila na stránku. A když jsem viděla, jak káva prosakuje na další strany, tak jsem se úplně vyděsila, co to vlastně dělám... :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
