Původně jsme chtěly s Eli vyběhnout už ve tři. Prý jsem spala, což jsem nějak nezaregistrovala (neptejte se, jak je to možné, sama nevím), pak jsem chvíli čekala na Elišku a teprve po páté jsme se jaksi setkaly v chuti vyběhnout.
Od poslední desítky víme, že je potřeba stále nastavovat a nastavovat a z posledních týdnů tušíme, že lépe a radostněji se běhá pomalu. Bez nepříjemných následků v podobě rým, obludné únavy a tak podobně.
Zkusily jsme si nasadit sluchátka, každá jsme měla svoji hudbu. Eli měla ve sluchátkách prý všechno. Já zůstala u soundtracku Avatara, abych zbytečně nezrychlovala. Čemuž jsem se stejně nevyhnula. Jakmile mine sedmý kilometr, jako by se mi do žil vlila nějaká nová krev a pořád Elišce utíkám. Najednou nic nebolí, dobře se dýchá a venku je tak hezky...
Navíc jsme viděly Večernici a pak Orion... Mám ráda zimní oblohu, všechna ta souhvězdí. Mám moc ráda zimu a sníh. Jaro je sice taky fajn, ale na zimu nemá. Navíc sníh krásně umývá běžecké boty. A třpytí se a křupe... To je snad nejhezčí zimní zvuk - křupání sněhu pod nohama.
Žádné komentáře:
Okomentovat