Dopis #1

Ahoj holky,

tak jste mi odjely obě.
Celé dny přemýšlím, co mám dělat, co s volným časem... Jedna jste v Brně, druhá v Chorvatsku a doma zůstal jen Víťa. Je to tu jakési divné.
Chodím běhat, cvičím. Přestaly mě bolet záda. Chodím na kurz matematiky... Já - cha!
Hledám si novou práci, která mi bude víc vyhovovat....
Učím se anglicky...
Začínám studovat vysokou...
A chtěla bych se zlepšit v běhání natolik, abych v pohodě bez následků uběhla více než 20 km...
Loni jsem to musela vzdát, tolik mě bolely holeně, nemohla jsem se skoro vůbec hýbat, stehenní svaly, záda, pořád jsem měla křeče. Začala jsem se teď víc věnovat posilování a protahování a do toho běhám, na každý den vychází něco. Ráno vstávám, abych si protáhla páteř. Po týdnu mě přestala bolet krční část.
Hledám si kdejakou výplň času, jenom abych nemyslela na samotu, která přišla ruku v ruce s vaším odjezdem...

Ani, ten dopis, cos posílala Elišce, je geniální! Určitě ho sem vložíme, proč nepobavit i ostatní, že. :-)
Eli, děláš mi radost, jak to zvládáš sama v cizím prostředí, i když ses vrátila tam, kde jste se všichni narodili... Nejraději bych se rozkouskovala na částečky a s každou (každým) z vás byla a dělila se o radosti i starosti... Netušila jsem, že jsem taková. No asi jsem - takže, Eli, máš pravdu se syndromem prázdného hnízda. Nejraději bych naskočila do toho kolotoče, co jsem znala dřív: vstát, vypravit děti, rozvézt je do školy, do práce, dělat úkoly, rozvézt na kroužky, těžko hledat volný čas na svoje aktivity a večer padnout utahaná jako kotě do postele, ale ve své podstatě šťastná, protože jsem s vámi mohla být a poslouchat, jak jste se všichni měli...

Tak když už vás nemám doma, tak vám aspoň budu psát.
Mám vás ráda a moc mi chybíte, ale jsem ráda, že jste tak samostatné.

maminka